Drsňačky Béďa a Kadlik

Vítejte na stránkách drsnosrstých trpasličích jezevčic Bédi a Kadlika - Nemnožíme! Chováme!

Béďovo a Kadlikovo příběhy

Výlet do Kutné Hory

Výlet do Kutné Hory a Brna

Březen – Duben 2007

Já a moje smečka jsme se jaro rozhodli přivítat víkendovým výletem do Kutné Hory a následně do Brna, tedy spíše do Bílovic nad Svitavou. Panička vyhrála v práci ve Vánoční tombole poukázku pro dvě osoby (a v našem případě i jednoho psího kamaráda J ) na pobyt v hotelu U Kata a tak jsme si poslední březnový pátek sbalili fidlátka a vyrazili vstříc novým zážitkům.

Po šesté večer jsme byly na místě, ubytovali jsme se a hned vyrazili na procházku „Stříbrným městem“. A to vám řeknu, to byla krása…, ulice byly liduprázdné, na město se snášel soumrak a chodníky, patníky, stromy a rohy domů tak krásně voněly po všech pejscích co tu procházeli přede mnou, že se nedalo odolat a „člověk“ prostě musel jít s čumáčkem u země a čmuchat a čmuchat…

opravdu náramná architektůůůra J. Přesně proto jsem tam páníčky vzala, ale oni to nedocenili a pořád koukali kamsi nahoru, po nějakých velikých barácích a stavbách… Nevím na co ten čumák mají, když si ani nepřičuchnou k jedinému rožku…

U Chrámu svaté Brambory mě konečně vypustili a já si mohla pořádně zařádit. Taky nevím proč staví bramborám chrámy, lidi jsou fakt divní…ještě bych pochopila Chrám svaté Kostičky, nebo Chrám svaté Šunky…ale Brambory?! Pchá!

Jenže pak už začala být moc tma, všem nám začalo kručet v bříškách a padala na nás únava, tak jsem zavelela jít zpět na hotel, pojíst něco k večeři a jít do kanafasu. Přišlo mi pěkně nespravedlivé, že paníčkům jejich mističky tak krásně voněli po masíčku a já dostala zase jen granule. Jaká nespravedlnost! Jediné štěstí, že jsem se v hotelové hospůdce posadila na lavici hned vedle paničky a že jí občas „omylem“ upadl kus okurky nebo červené papriky, to já totiž tuze ráda J. Nakonec upadl i kus krůtičky J, to jsem považovala za omluvu za předešlé příkoří a všechno jim odpustila.

Druhý den ráno jsem zahájila procvičkou na zatravněné terase hotelu, odkud vedla jediná úniková cesta po schodech, což bylo pro jezevčíka dosti nepraktické, a tudíž jsem ani nemohla vzít roha…, ale ještě že tak. Protože kdybych vzala roha, tak bych přišla o tu mňamkovou snídani o kterou se panička solidárně rozdělila a já jsem si smlsla na tvrdém sýru, šunčičce a okurčičce…Tudíž jsem, stejně jako zbytek smečky, načerpala dostatek sil a mohla jsem vyrazit na túru po té architektůůůůře.            Páníčci nechali velení tentokrát na mě a šlo se kam mě čumáček vedl! No a jak už to tak bývá, můj neomylný čumáček mě dovedl do parku pod Vlašským dvorem, kde jsem si trochu zablbla, vyfotili jsme se a zavelela jsem jít dál, do lesoparku na druhém kopci Kutné Hory nad Novým mlýnem. Tam to teprve byla legrace! To jsem se asi hodinu parádně vyřádila a mohlo se jít do civilizace.

 Prochodili jsme všechny ty „lidský“ památky a páníčci měli jediný štěstí, že se všechny dali pěkně vočmuchat… jinak bych si asi postavila hlavu a nikam bych nešla J. Pak jsem dostala žízničku, tak jsem smečku zatáhla do hospody, vypila jsem celou misku, páníček taky, ale ošidili ho a dali mu úplně rezavou vodu…se jen divím, že mu z toho nebylo špatně. Nakonec je ta moje voda stála skoro dvě stovky… Taková drahá voda, ale zase je vidět, jak si mě váží J.

Paničce se málem podařilo rozbít foťák a tak to mohlo dopadnout tak, že by jste neviděli ani chlup z toho výletu… Ona to svádí na mě, ale já jsem v tom teda tlapky neměla…i když… Panička si fotila zase nějakej barák či co a já viděla ve výloze kočičku. No představte si to! Vopravdickou kočku! Tak jsem se s ní chtěla kamarádit a jak jsem se za ní rozběhla, tak jsem zabrala takovou jezevčí silou, že paničce vypadl foťák z ruky a letěl s vysunutým objektivem na silnici… Jejda, jejda…to vám bylo…už, už to vypadalo, že je foťák nenávratně ztracen a žádné další fotky už nebudou…Naštěstí s ním panička tak dlouho „štelovala“, až ten foťák opravila a mohlo se jít dál…pravda, chudák „kanón“ utržil pár šrámů a odřenin, ale to je „na památku“ ;-).

Nachodili jsme ten den spoustu kilometrů, už jsem začínala mít unavené tlapky a čumáček z toho všeho počmucháníčka, takže jsem tentokrát zavelela jít zpět do hotelu, na odpolední siestu. Chviličku jsem se prospala a šli jsme smlsnout něco malého do hotelové hospůdky (tentokrát „odpadlo“ krapítek šlehačky z poháru) (jak já ty výlety miluju!!!) no a pak jsem musela s páníčkama čekat, až přijdou jejich kamarádi a někam se půjde „pokecat“.

Tak jsem si to čekání zkrátila hraním si s gumovou slepicí…Já tu slepici mám, tedy měla jsem, tak ráda! Tak moc ráda, že jsem ji ukousla kus nohy a spolknula! Jenže páníčci se hrozně hněvali, a panička ten večer nemohla usnout, pořad mi šahala na bříško, a poslouchala jestli dýchám. Na recepci se sháněla po telefonních číslech na místní veterináře a v půl druhé ráno ještě prohledávala celý pokoj, jestli se ten slepičí pařát někde neválí…dívala se i pod postel, za postel a do batohu, svítila si při tom telefonem, ale nenašla nic.

Já zatím spinkala jak nemluvně, ráno a celou neděli i pondělí jsem kakala krásný, přímo ukázkově „zdravý“ hovínka, měla chuť k jídlu a pití a bříško mě vůbec nebolelo, takže „záhada slepičího pařátu“ zůstává nezodpovězena, dokud si nezajdu k doktorovi… tak jsem zatím pod pečlivým dozorem…a čeká se co bude dál… Panička už má v telefonu na prvním místě psí záchranku, to pro všechny případy…   Tak paní řekla, že pokud tak pěkně kakám, papám a piju, tak je to dobrý…no a že může trvat i několik týdnů, pokud je to ve mně, než to vykakám. Jediná možnost jak to zjistit, je udělat kontrastní rentgen.

 

Žádné komentáře
 
Díky za návštěvu! Budeme se těšit příště!