Drsňačky Béďa a Kadlik

Vítejte na stránkách drsnosrstých trpasličích jezevčic Bédi a Kadlika - Nemnožíme! Chováme!

Béďovo a Kadlikovo příběhy

Moje léto...

aneb jak si užívám letošního léta

               Tak už jsem se konečně dostala k tomu, abych vám zase něco naškrábala. Je léto a já pořád někde lítám a tahám sebou i ten outěžek – paničku. Naposledy jsem vám vyprávěla o našem prvním dogtreku.
Mezitím jsem si stihla odskočit na Národní výstavu do Mladé Boleslavi a vychodila jsem si tam V1. Za což jsem byla móc pochválena a dostala jsem nějaké hračky a dobroty…
Další víkend jsem si vyrazila do Tábora. V sobotu jsem vytáhla páníčky do lesa. Les u tankodromu je prostě ideální pro jezevčíka… Nikde žádná silnice, železnice. Jen krásný smíšený les, křoviny, řeka Lužnice a sem tam březový hájek…Co víc jsem si mohla přát? Panička usoudila, že jsem již natolik zmoudřela a tudíž ani stopovačky nebude třeba a já si tak mohla běhat spoustu hodin jen tak navolno. A já jsem její důvěru nezklamala. Byla jsem hodná a poslušná, no fakt nelžu!!!
Jen jednou mě to už u řeky moc nebavilo a chtěla jsem se kouknout, jak ta řeka vypadá i z ptačí perspektivy a tak jsem se hrdinně a sama vydala na lávku pro pěší! Byla to fakt legrace a já najednou byla velká asi jako dvacet dog poskládaných na patra! Páníci dole sledovali zelenou žabku a malou ú-žofku a ne a ne jít, tak jsem šla sama. Pod mostem stáli nějaký němečtí rybáři a tahali jednu podměrečnou rybku za druhou a jejich famílija stála na mostě a nadšeně ty dva kybicovala - řevem jaký umí jen Němci… Tak jsem to skoukla, zjistila jsem, že tenhle rámus není nic pro mě a zase jsem se spakovala dolů, trochu se oráchat v Lužnici. Šli jsme pak cestou necestou, já si zkotrolírovala tuhle to křovíčko, támhle to roštíčko a taky nějakou tu houštinku, páníčci se ze mě snažili udělat Francouzské prase a chtěli po mě, abych jim hledala houby… To víte, leda houby. Já mám svůj „čtyřkový“ nos na úplně jiné věci a nebudu si jej přeci kazit nějakejma mochomurkama! Tůdle.
Panička občas dostala „drezůrzáchvat“ a jala se mě cvičit! Říká tomu odložení – posadí mě v lese u stromu, pařezu, nebo prostě jen tak do prostoru a normálně (!!!) si odejde s tím, že MĚ tam nechá!!! To víte, teď už vím, že tam prostě zůstat musím a hlavně, že se pro mě po chvilce zase vrátí. Ale stejně… kdoví kde si courá a kdo ví co tam dělá!!! Jen jestli si nehledá nějaký ty zviřátka beze mne! A já abych tam seděla jako poleno… No a ani ji nesmím přivítat, když se pro mě konečně vrátí, to mě prostě připne na vodítko a musím k noze a teprve potom (!!!) se můžeme přivítat, no hlava mi to nebere, ale když to teda takhle chce… Na oplátku si pak můžu běhat po leséčku ;-). Taky se mi schovává v lese, ale tohle už mám zmáknutý, takže si vyřídím co potřebuju a pak se pro ni, pro loudu jednu, vrátím… No nemám to s ní lehké co říkáte?
Po tom všem lítání jsem si odpoledne trochu odpočinula a navečer jsme se všichni tři vydali zkontrolírovat co nového ve štatlu… Všude samá hospoda, restauračka, zahrádka a zviřátka žádná, nuda no… Pak jsem si chtěla jít počmuchat na nově otevřené terasy pod Vodárenskou věží, ale prý tam my čtyřnožci nemůžeme! To asi kvůlivá nějakým nezodpovědům, co nejsou schopni po tom svém mazlikovi uklidit bobánky …Ach jo…
V neděli ráno mě panička ukrutňácky brzy vzbudila… „Je neděla tak co se to děje?“ No vstala jsem, co mi taky zbylo a když se zase oblékla do zeleného a vzala si „lesní“ batoh a další proprietky, které potřebujeme v lese, začala jsem tušit, že bude nějaká zábavička… Autobusem a pěškobusem jsme se přepravily na opačnou stranu Tábora – na Pintovku. Tam jsem byla poprvé. Zalezly jsme do lesa a chvilku tam čekaly. Já jen koukala, že tam mají stejnou oplocenou ohrádku jako na Kladně, kam jsem jezdívala před háráním za lištičkami, ale žádného Ferdu jsem dnes moc necítila, jen tak trošičku… Pak ale přijel nějakej pán, kterej se mi ale vůbec nelíbil a taky jsem mu to řekla a z auta vytáhl obligátní dřevěnou přepravku… Ferda přijel taky. Panička mě čapla a šup i se mnou za plot, nejdřív pustili do nory Ferďase, zavřeli ho za mřížku a pak že půjdu já… No co to je? Vždyť to není „moje“ nora, toho chlapa taky neznám, kde je Viktor a ostatní…? Je mi horko a bolí mě nožičky ze včerejška, možná budu mít i miminka!!! Nadávala jsem, ale panička dělala, že neslyší. Nakrklo mě to tak, že jsem prostě řekla že tam nevlezu a basta. Zapřela jsem přední tlapky o vsuk a nehla se ani o píď… Sice jsem viděla, že panička je nějaká smutná a že ji to mrzí, ale jsem palice dubová a ten den se mi prostě nechtělo. Taky mlela něco o ostudě a že před háráním jsem to běhala za 13vteřin.. No jo, ale dnes prostě nepoběžím nikam, řekla jsem a bylo vymalováno. Panička mi teda sbalila fidlátka a Ferda šel zpět do přepravky ani si neprsknul. (pozn. paničky: Odcházela jsem s „težkým srdcem“ a otázkou: „Proč dnes ne, když to před tím už běhala tak krásně??? Může za to cizí prostředí, cizí normistr, teplo, únava, nebo falešná březost?“ Za 14 dnů jsem měla přihlášené zkoušky norování a vůbec jsem netušila, jak tohle dopadne…)
Pak už jsme jen jeli zpět do Prahy a panička vymýšlela co se mnou, abych ty zkoušky za 14 dní vůbec nějak odešla…
Následující týden jsme jezdili s Bassim hodně k vodě se koupat a dělat blbosti, hrabat v písku, tahat z vody hračky a tak podobně. Další víkend proběhlo velké jezevčičí grilování u mé prapůvodní lidské mamky Katky. Sešlo se nás asi dvacet jezevčíků, vzali jsme tedy i páníčky a poručili jsme si ugrilovat pořádné masíčko. Byla legrace, ale já bylo pořád nějaká unavená a moc se mi  s ostatními hrát nechtělo. Panička mě pořád pozorovala a kroutila hlavou se slovy : „Jak chce tohle za týden běžet noru“…Ale já přeci nikdy neříkala, že to chci! ;-)
Panička v pondělí volala Katce, Štěpánovi a hlavně Viktorovi, co prý se mnou? Dostala nějaké rady, na kterých se všichni shodli a jala se je aplikovat hned od úterka v praxi… Týden uběhl jako voda, panička si v pátek večer sbalila všechny věci, oprášila klobouk, vyžehlila zelenou košili a šlo se brzy spát. Stejně tak, jak se brzy šlo spát, tak se i brzy vstávalo. Cestou necestou jsme se dokodrcaly do vesničky Bošice nedaleko Kolína. Panička lehce nervóóózní, vzhledem k tomu co jsem posledně předvedla jen doufala, že to vůbec nějak udělám… Po našem příjezdu se spustil lijavec takový, že málem zaplavil i noru a slavnostní zahájení a rozlosování pořadí se posunulo o hodinu. Páníci se občerstvovali, my jsme se střídavě těšili co bude anebo jsem pospávali… Pak to přišlo. Nástup, kontrola nutných dokladů, rozlosování pořadí. Panička si vytáhla desítku. Dnes jsme nebyly poslední, ale byly jsme v druhé půlce. Jakmile jsem viděla prvního psa, který šle na řadu a hlavně – prvního Ferdu, panička začala tušit, že dneska by to možná šlo… Vážení, já byla na toho Ferďase nadržená jako severský pes, jak už se tak mezi námi čtyřnožci říká… První půlka psů si zaběhla noru moc pěkně, po prvních osmi psech vedla jedna „jagoška“ s časem 15 sec. a plným počtem bodů. Pak byla hodinová pauza na vyvětrání nory a zápis výsledků do tabulek. Po hodině – nekonečné hodině čekání, šla na řadu devítka – moc pěkný čas 13,5 sec. mě nabudil ještě víc…Tohle musím dokázat i kdyby trakaře padaly! Panička se mnou nakráčela do prostoru nory… no lépe řečeno, já ji tam dotáhla a řvala jsem při tom jako tur… Paniččina snaha o zahlášení se rozhodčím byla jimi přerušena a se slovy „šup tam s ní, dokud je takhle nabuzená“ mě poslali na Ferďase. Letěla jsem jako drak, zarazila se před prvním kotlem o mřížku a dvě minuty jsme spolu s Ferďasem na sebe pěkně řvali, Ferda si pak zacouval do druhého kotle, pustili mě na něj a já se zase zabrzdila až o mřížku… Celkem mě to vytočilo že na něj nemůžu, tak jsem začala bouchat do bednění a kousat do větviček, které jsou zastrčeny dírkami do prostoru nory aby bylo vidět, kudy právě běžíme. Dvě minuty jsem Ferdovi z očí do očí říkala to co už jezevčíci liškám říkají… Pak Ferda zase couval do posledního – třetího kotle. Jakmile byl tam a byl oddělen mřížkou, opět mě na něj pustili a já běžela a hlásila jako o život. Tam už si mě vytáhla z nory panička a šup se mnou do vsuku, zase na začátek. Lidi zlatý já běžela tak, že z bednění odlítávalo kování a signalizační větvičky mi raději odskakovaly z cesty :D. Obecenstvo trochu ztichlo už od té doby co jsem začala obléhat první kotel, u druhého kotle si jen tiše a neslušně ukazovali prsty jak se tam durdím a když jsem běžela na rychlost, nikdo už ani nedýchal… Dámy a pánové… já tu noru zaběhla s plným počtem bodů 84 a hlavně s časem 12 sec.!!! I když Zkouška norování je také specifická v tom, že se do tabulek pořadí nevypisuje, ale i přesto, já byla první. První ze 16ti psů. První, protože jsem byla nejmenší a tím pádem nejmrštnější a nejrychlejší. O mé hlasitosti, ochotě a vytrvalosti také už nebylo pochyb…(Při příjezdu jsme byly „ty pražandy s tou maličkou jezevčičí co spí v peřinách“ :D“) Ale nakonec tenhle den prostě patřil jen mě! ;-) Panička ani nevěděla co má dělat, měla tak obrovskou radost…Původně tam jela s tím, že se to možná povede aspoň odejít…a pak tohle! Jsem už prostě taková, přeci jí hned neřeknu co mám za lubem, že jsem se jen šetřila na tenhle den a že jsem jí chtěla trochu napnout ;) K večeru, po vyhlášení výsledků a všech oficialitách jsem přijely domů. Páníček se radoval já dostala extra porci dobrot a také pískací plyšovou lišku až z „Émeriky “ !!! A pak, pak už jsem spala jako zabitá… Panička si bez dovolení odjela někam to oslavit, ale mě to ani tak nevadilo, protože já byla spokojená, ale hlavně strášně unavená…
Díky tomuto výsledku se panička zase nechala přemluvit k tomu, aby se mnou letos zkusila jít o Pracovní pohár jezevčíků. Takže mám na letošek ještě „naordinované“ Barvářské a Lesní zkoušky. No uvidíme, jak se mi to povede. Každopádně, proč to nezkusit, když je to ta zkouška ;). Ještě je před námi letos týden dovolené s kamarády a jejich dvounožci v Itálii u móře. Navíc si ještě panička vymyslela, že mě potáhne do další tramtárie – přes Paříž až do Španělska na Světovou a klubovou výstavu jezevčíků… A to mi říkala, že letos to s výstavami přehánět nebude a bude jezdit jen na ty, co máme blízko… Tak vám nevím, jestli to Španělsko je tak moc blízko :D Ale moje panička si prostě nedá říct… Jakmile jí někdo zamává před nosem nějakým pěkně vypečeným výletem, neváhá dlouho… Jak vám říkám, nemám to s ní lehké… ;D A to, že má v plánu ještě MV v Boleslavi a v Praze a také jezevčičí klubovku u nás v Praze a možná i mezinárodky ve Stuttgartu a Welsu… No raději ani nemyslet, kdy já si konečně oddychnu…ale přemýšlím teď, jestli já to vůbec umím a chci ;-)
 
 
Pěkný zbytek léta
 
Vaše BéĎa ;-)
 
 
Žádné komentáře
 
Díky za návštěvu! Budeme se těšit příště!