Drsňačky Béďa a Kadlik

Vítejte na stránkách drsnosrstých trpasličích jezevčic Bédi a Kadlika - Nemnožíme! Chováme!

Béďovo a Kadlikovo příběhy

-- MMVIII --

Rok 2008 z pohledu drsnosrsté trpasličí jezevčice BeĎulky
Blíží se konec roku, čas, kdy se nejen člověk otočí a pokouší se sesumarizovat uplynulý rok. A jelikož i my pejsci máme paměť, ráda bych se i já otočila a pokusila se shrnout ten téměř uplynulý rok z pohledu svého.
     Do roku 2008 jsem vstoupila se svojí smečkou a také se svojí jezevčičí rodinkou, jelikož jsme Silvestra strávili na chalupě v Krkonoších. Asi už to bylo předznamenáním toho, že ten nový rok bude náročný, ale zároveň krásný a že budu v té nejlepší společnosti. Ostatně ne nadarmo se říká: „jak na Nový rok, tak po celý rok“
    Zimní měsíce – leden a únor, byly spíše ve stylu odpočinkovém a relaxačním. Běžné procházky, menší výlety. Nic náročného. Od března jsem se pomalu začala připravovat na naši první loveckou zkoušku. Záměrně říkám naši, jelikož i panička byla v této oblasti naprostým nováčkem. V zimě pilně studovala dostupné materiály, hlavně pak knížku od jezevčíkáře a myslivce pana Václava Vochozky – Jezevčíci v myslivecké praxi. A ačkoliv byla v přírodě vždy jako ryba ve vodě a prochodila kdejaké České nebo Slovenské hory a i les jí byl velmi blízko, občas si v kapitolkách a mysliveckých výrazech ztrácela… Co na tom, že jako malá holka chodila na čekanou a hony „asistovat“…
U mě to byla jen otázka času a správného usměrnění, abych svoje přirozené nadání, vlohy a chuť pro lov, dostala na povrch. Panička se mnou zažila v prvotních fázích výcviku asi pěkné nervy. Bylo nutné, abych se „rozlovila“. Vzala jsem to tedy za své a při jednom z mnoha nácviku slídění – pod vedením Zuzky Čechové na Loveckém výcviku cvičáku Hafbezobav, jsem se tedy rozběhala. Chodilo se tenkrát cvičit na pole u metra Stodůlky. V té době to bylo pole pořádné, během roku i tam bohužel vyrostly nové domy… Takže jsme tenkrát na tom poli, ve skupince asi 6ti pejsků – povětšinou ohařů, trénovali (v mém případě) slídění. Zajíců jako naseto, kam jsem koukla, tam stál zajíc a málem mi i vesele mával na pozdrav! První dvě-tři otočky jsem se nechala ovládat píšťalkou, ale pak zvítězilo moje jezevčičí já a já vystřelila jako střela za ušákem, který byl nejblíže, jenže pak mi hupsnul do rány druhý…a třetí….a pátý… A já celé to pole musela, opravdu musela prolítat a pohonit ty zajochy jednoho vedle druhého. Bohužel jsem se nějak zapomněla a v jednu chvíli jsem se asi po 40ti minutách soustavného běhání a štvaní křížem krážem polem, přiblížila k silnici, kde právě projížděla Tatrovka. Panička zezelenala, zešedla a do očí jí hrkly slzy, do hlasu se vedralo zoufalství…, ale já stále necítila, neviděla a ani neslyšela nic jiného, než ty zajíce… Naštěstí se povedlo paničce spolu se Zuzkou, mě zahnat zpět do pole a nakonec mě Zuzka díky skoku,  za který by se nemusel stydět ani Šebrle, odchytila. To co následovalo potom raději popisovat nebudu, ale můžu Vám jen říct, že mi chvilku trvalo, než jsem se k Zuzce nebála přiblížit a než mi zmizely modřiny z uší... Ovšem musím uznat, že jsem si zasloužila co proto. Od té doby jsem své „útěky“ výrazně zkorigovala a i panička zkorigovala své chování v takových situacích. Teď už jen poslušně stojí a čeká, až se vrátím a můžete mi věřit, vrátím se vždy a dokonce to většinou netrvá už ani čtvrt hodiny! Díky pár dobrým radám se naučila, že mi má věřit a já ji dokázala, že mi věřit může.
    Krom cvičáku na Hafbo jsem se díky Zuzce a jejímu příteli Viktorovi Veselému ( dlouholetý jezevčíkář, vítězný  vůdce psa na jednom z ročníků „top jezevčíkářského“ memoriálu Rudolfa Kristla, výcvikář a taky normistr z Kožovi Hory na Kladně, prostě odborník na slovo vzatý), dostala mezi partu lidí - „ohařáků“. Chovatel Štěpán Horák (ch.s. Laváre Morávia), který pravidelně pořádá výcvikové víkendy a také jeden týdenní tábor se nás ochotně ujal, ačkoliv do ohaře mám hodně daleko… Absolvovaly jsme s paničkou  dva jarní víkendy na Lovecké chatě u Horky nad Moravou a to vše nakonec vyústilo až k velmi úspěšnému složení Zkoušky Vloh. Kdy jsem se s počtem bodů 184, nosem a hlasem za 4 body, umístila dost vysoko. Prostě jsem využila všech svých možností a nebýt nervozity paničky, která mi zkazila disciplínu Vodění na řemeni, čímž mi bylo bodování strženo ze 4 na tři body, jsem mohla být ještě lepší (do dnes má panička s touhle „banalitou“ dost problémy…). Ale už jsem jí to odpustila.
    Kdyby šlo jen o uchovnění, mohla by panička s dalším výcvikem skončit, ale k mé velké radosti, ji to chytlo natolik, že jsme pokračovaly ve výcviku dál.
Přípravy na letní lovecký tábor byly v plném, proudu a já jsem si dva dny před začátkem usmyslela, že začnu hárat… Opravdu smůla. Ale co naplat. Tábor se obešel i beze mne a panička se jela vzdělávat sama. Asi musela vypadat dost divně na psím táboře bez psa, ale prý se i tak dost naučila a odkoukala.
 Jako další zkoušku mi panička vybrala zkoušku norování. Jezdila jsem na nácviky do Kladna na Kožovu Horu, kde se Viktorovi a jeho kamarádům podařilo úspěšně zrekonstruovat a oživit umělou noru. První nácvik byl děs a hrůza. Panička mě musela přemlouvat a já měla z lišky patřičný respekt, i když jsme byly odděleny mřížkou. Ale s každým dalším nácvikem to bylo už jen lepší. Druhý nácvik jsem už postupovala sama a začala hlásit, na třetím nácviku jsem šla jako starý mazák a zaběhla jsem čas 13 vteřin. Pak jsem musela kvůli tomu zpropadenému červnovému hárání výcvik přerušit a poslední nácvik přišel 14 dnů před zkouškou, tentokrát v Táboře na Pintovce. Ovšem nebyla bych to já, abych zase něčím nepřekvapila. Nechtělo se mi. Nešla jsem a panička se hroutila… Ale i přes to se mnou vyrazila za 14 dnů směr Kolín. Sešlo se nás 16 pejsků, počasí nám moc nepřálo, pršelo a bylo chladno. Z nory museli vymetat vodu. Panička nám vylosovala číslo 14. Čekaly jsme celé dopoledne i část odpoledne než na nás přišla řada, ale já byla pěkně „nažhavená“. No nebudu to moc protahovat. Dařilo se mi a moc. A ačkoliv jsem se před 14ti dny tvářila, že norovat nikdy už nebudu, vyhrála jsem celé zkoušky! No pravda, standardní jezevčík nebo „jagoš“ nejsou takový drobínci jako já, takže jim překonání nory trvá déle…ale… panička zářila jak sluníčko a moje chovatelka – Katka Benediktová od Valentinek nenápadně paničku přesvědčila, aby se pokusila jít o Pracovní pohár jezevčíků. Což skrytě znamenalo, jít ještě aspoň dvoje zkoušky v tomto roce. „Nu dobrá“ řekla si panička, „zkusíme to Béďo“… (kdo zná moji paničku ví, že není problém ji k takové kulišárně přemluvit, že co se týče mne a mého výcviku je pro každou „špatnost“ ;-) )
    Takže jsme opět začaly pracovat, za dva měsíce od norovaček jsem byla přihlášená na barvářské zkoušky a za dalších 14 dní na Lesní zkoušky. Musím Vám říct, bylo to náročné. Měla jsem plný čumec práce a do toho ještě začala výstavní „podzimní sezóna“. Opět jsme na víkend odjely na výcvik s ohaři. Nakonec jsme se vydaly i na Světovou výstavu jezevčíků až do dalekého Španělska. To vše těsně před zkouškami. Tři dny po návratu z té daleké cesty jsem už byla v lese nedaleko Žďáru nad Sázavou a bojovala o další zkoušku. Nebylo to jednoduché. Barvářky potřebují hodně trpělivosti a klidu a to jsem ve svých necelých dvou letech bohužel ještě moc neměla. Počasí bylo opět bláznivé – celou noc pršelo, byla opravdu zima…, ale i přes všechny překážky, únavu z dlouhé cesty ze Španělska a i přes moji zbrklost se mi to podařilo. Udělala jsem barvářské zkoušky. Teď jsme měla naordinován velký 14ti denní odpočinek. Jeli jsme s Valentinkami na víkend na hory, kde jsme se vyřádili jak se na bandu jezevčíků sluší a patří. Další víkend odpočinek a pak šupky hupky na Lesní zkoušky opět ke Žďáru. Tentokrát bylo všechno jak mělo být. Skvělé počasí, spravedliví rozhodčí, parádní honitba, výtečná organizace. Prostě báječné. I mě se konečně zase dařilo a povedlo se mi složit Lesky v první ceně! Opravdu velký úspěch a paničky veliká radost.
    Panička se mi pak ještě přiznala, že mne přihlásila ještě na jedny zkoušky, jelikož se zapřísáhla Katce, že pokud se jí tyto dvě zkoušky podaří se mnou složit, zkusí ještě jednu – Barvářskou zkoušku honičů. Takže jsem byla opět přihlášena. Opět jsme trénovaly a mezitím i vystavovaly. Bohužel zkoušky byly již tak obsazené, že jsme byly nakonec jen první náhradnice a místo se neuvolnilo, tudíž jsme nedostaly šanci se o tuto letošní poslední zkoušku pokusit.
    O co jsem ale nepřišla bylo mé první uvedení do skutečné praxe! Poprvé ve svém životě jsem byla na naháňce na černou (prasata). Jely jsme, opět díky Zuzce a Viktorovi, i s částí jejich smečky, na Orlík. Musím vám říct, ještě nikdy jsem se takhle krásně a při tom organizovaně a se svolením, nevyřádila! Les byl plný zvířátek – kun, lišek, srn, prasat, zajíců, jelenů… Já jsem se rozhodla, v půlce první leče, že srna je daleko přitažlivější než moje panička a asi na hodinku a půl jsem se odpojila. Panička mezitím už téměř šílela na louce kde byla svačina. Ale já si ji zase našla, vrátila jsem se zpět k autu, kde mne vyzvedli dva střelci a přivezli mě za paničkou na místo svačinky. A představte si! Dostala jsem, za to že jsem se našla, celého buřta!!! No, nechci se chlubit, ale jsem hodně, ale hodně chytrá… Pak přišla druhá leč a já se paničky držela o něco déle, ale jakmile před nosem proběhlo další srnčí, neváhala jsem ani minutu. Paničku jsem nechala jít dál samotnou v dobré víře toho, že jí prasata neublíží a že se opět neztratí. Leč skončila a panička se mi opět vrátila na louku, kde byla prvně svačina. Já tam také přišla, přidala jsem se cestou k honci s beaglem, který vypracovával stopu. No, měla jsem vyzkoušeno, že se mi panička neztratí, tak jsem byla klidná… Následoval výřad prasátek, která jsem pomohla nahnat i já. Bylo jich dost, ale mě stejně ve výřadu zajímala hlavně ta kuna, kterou se podařilo odlovit mému kamarádovi, druhému trpasličímu jezevčíkovi, který se naháňky účastnil – Norikovi od řeky Lomnice. Panička našla v tomto pejskovi zalíbení a já nakonec taky, to za tu kunu… Bavila se pak s jeho páníčkem o nějakých námluvách, krytí, štěňátkách, rodokmenech a úspěších… Tomu jsem zatím na kloub nepřišla, ale určitě zjistím co to mělo znamenat…  Večer jsme pak my všichni 4nožci odpadli a páníci šli na poslední leč (by mě jen zajímalo, jak v té hospodě naháněli ta prasátka…, ale prý bylo po pár hodinách zazvěřeno víc než v lese :D)
    Na začátku prosince panička sesumarizovala všechny 4 zkoušky, spočítala body a přihlásila mě do Pracovního poháru jezevčíků, který každoročně vyhlašuje Klub jezevčíků ČR. Celkem mi to „hodilo“ 600,7 bodů, tak uvidíme, jaké budu mít umístění po sečtení všech bodů účastníků…Dle výsledků předcházejících ročníků by to mohlo být nejhůře třetí místo ;-). Tak mi držte pěstičky!
A zde jsou výsledky zkoušek pěkně postupně:
Zkoušky vloh: I.cena 184b. nos 4, hlas 4
Zkouška norování: 84b. vítěz zkoušek, čas 12 sec.
Barvářské zkoušky: III.cena 71b.
Lesní zkoušky I.cena 223b. nos 4, hlas 4
(Pro neznalé stručné vysvětlení: Známka 4 je nevyšší možná známka při loveckých zkouškách, cena I. je nejlepší možná – neznamená však konečné  pořadí na zkouškách, to určuje více faktorů - součet bodů,při shodném počtu bodů pak věk a pohlaví.)
Co se týče úspěchů na poli výstavním, párkrát se mi letos také zadařilo – 6x Výborná 2 + z toho 3x + titul res. CAC (MVP Trenčín, MVP Praha a Klubová výstava – třída pracovní!), jednou V1 CAC (MVP Praha – třída pracovní!).
Konec roku už byl odpočinkový, po výstavách ve Stuttgartu (D) a Welsu (A) jsem výstavy pro letošek pověsila na hřebíček a i se zkouškami mám pro letošek „padla“. Panička mi naordinovala aktivní odpočinek a jediné čím mě zaměstnává je výuka aportování - což mě ale vůbec nebaví! No řekněte sami, komu by se chtělo tahat s dřevěným klackem ve tvaru činky v mordě?!
Předposlední letošní týden jsme strávili Vánoce v naší oblíbené chaloupce uprostřed lesů, v kopcích nad Horním Maršovem, v  Krkonoších. Celý týden, včetně Štědrého večera jsem tam pobyla se svojí maminkou Myšičkou Valentinkou a tatínkem Shadow von Margelchopf (alias Puclíkem) a bandou dalších 9ti jezevčíků (převážně Valentinek, až na dva dlouhány – Kennyho a Ryana)! Bylo nás tam celkem 12 špagetek a byl to naprosto úžasný týden plný procházek, výletů a her,  no prostě nádhera! Já si dobrovolně, velice ráda a hlavně pak  se svolením našeho kamaráda – myslivce Ládi, zopakovala slídění a honění v nekonečných lesích kolem chalupy a představte si, ani jednou jsem se v tom zasněženém lese neztratila, jen panička mi pokaždé poněkud umrzla, než jsem se k ní, obvykle po desítkách minut, vrátila. No jak povídám, prostě úžasný týden. Po návratu domů jsem byla tak unavená, že jsem se odmítala i chodit venčit a jak jindy venku lítám jako drak a na každou procházku se těším, tentokrát jsem se venku jen rychle vyvenčila a už jsem pádila zpět domů. Panička mě dokonce párkrát musela i odnést kus od vchodu, abych se cestou zpět aspoň vyvenčila :D.
Takže teď, dva dny po návratu se válím doma v posteli a dospávám co jsem za týden nestihla a jsem ráda, že jsou oba páníčkové v práci a já si konečně můžu odpočinout…
    Byl to krásný a dovolím si říct, že i úspěšný rok a že se nám s paničkou dařilo i když se mi nevyhnuly nějaké ty zdravotní obtíže (otrava psí konzervou, kterou jsem vyhrála na Zkouškách vloh, kdy jsem zvracela krev a bylo mi vážně dost špatně…), jsem spokojená s tím, jak jsem ho prožila a co vše jsem dokázala…ne nadarmo se nám jezevčíkům říká „malý-velký pes“ ;-) …

Přeji všem, ať je příští rok 2009 úspěšný, pevné zdravíčko a ať se Vám starosti vyhýbají na délku minimálně takovou, jak jsme dlouzí my – jezevčíci!

Jezevčíkům – hlavně pak malým drsoňům 3x ZDAR!

Vaše BéĎa
Žádné komentáře
 
Díky za návštěvu! Budeme se těšit příště!