Drsňačky Béďa a Kadlik

Vítejte na stránkách drsnosrstých trpasličích jezevčic Bédi a Kadlika - Nemnožíme! Chováme!

Béďovo a Kadlikovo příběhy

Liška Bystrouška

Kraj Lišky Bystroušky a Lesů, vod a strání – aneb výlet do Bílovic nad Svitavou

V neděli ráno jsme se nasnídali, sbalili si saky-paky, vyrazili na poslední krátkou čmuchací prochajdu po Kutné Hoře a před obědem jsme se vydali na další cestu, tentokrát k „dvounohé“ babičce a dědečkovi do Bílovic nad Svitavou. Jak již nadpis napovídá, není to jen tak obyčejné místo, obzvláště pro jezevčíka. Jak jsem se totiž dozvěděla, pan spisovatel Rudolf Těsnohlídek v této vesničce napsal některé ze svých knížek a mimo jiné, i Lišku Bystroušku! Jak jsem se tohle dozvěděla, zastřihala jsem ušima a celá se očekáváním tetelila, že konečně, konečně uvidím živou, opravdickou lišku! Jenže ouha! Přijeli jsme do Bílovic a kde nic tu nic. Žádná liška v dosahu!

Pak mě došlo, že u „prarodičů“ v obýváku ji asi nikdy nenajdu a domluvila jsem se s kamarádem Borůfkou, kterého již znáte a s kamarádkou Tessinkou (to je zase buldoččí slečna), že je oba vezmu na praxi v hledání lišek a to přímo do terénu.

            Prochajda lesem byla náramná, všechno tam krásně jarně vonělo, lítali tam motýlci, lezli broučci a mravenečci pilně stavěli a opravovali své pyramidy,  ptáci si mohli utrhnout hlasivky jak se překřikovali a v trávě se povalovala do půl těla svlečená milenecká dvojice :D Jaro prostě do lesů vyhnalo kde koho… Včetně dalšího jezevčíka, kterého jsme potkali cestou. Zřejmě šel také na tu lišku, tak jsem se ho ptala, zda ji někde cestou nezahlídnul, nebo aspoň zrzavý ocásek, ale prý nikde nikdo. Ale pochválil mě jaká jsem hezká holka, tak si říkám, že i když bych lišku ani nezahlédla, tak ten výlet už v tu chvíli stál za to ;-). 

Jak jsme tak putovali lesíkem, paničky se řehtaly na celé kolo a pořád štěbetaly, tak jsem to hledání lišky začala vzdávat, protože v takovém hluku a provozu co ten den v lese panoval, by liška musela být nejspíše pěkně „vzteklá“, nebo naprosto hluchá a bez čichu, aby vylezla z nory…Na místo toho jsem se tedy jala vzít procházku jako bojovku s Borůfkem a s Tesskou. Pátrali jsme po zemi po myšičkách, v potoce jsme hledali ryby a ve vzduchu lapali motýlky.

Borůfkovi se nejvíc líbilo rochnění se v bažince kolem potoka, napasoval se do takové prohlubně vymleté vodou a uvelebil se tam jako nějaký baron v luxusním sametovém sofa a tvářil se děsně důležitě. Tesska zase celou cestu provokovala štěkáním jak mě tak Borůfku a nedala pokoj, dokud jsme ji nezačali honit, nebo ji třeba neštípli do ucha. No a já? Já jsem byla ta nejhodnější holčička v celém lese a okolí. Očmuchávala jsem si travičku, listíčko a pařezy. Opatrně, abych si náhodou ani chloupek nesmočila, jsem lezla potokem po klacíkách a kamíncích, a štítivě jsem se dívala na ty dva blázny, kteří se v té vodě rochnili, honili a blbli a při tom si ještě slastně pochrochtávali. Jejich jednání dodnes nechápu. Jsem totiž z podzimního vrhu a tudíž mi voda nic neříká…Nejsem přeci vydra!

 U lesní studánky se panička rozhodla nás šest zdokumentovat a pomocí samospouště se celou bandu pokusila vyfotit. Výsledek byl ten že, za a) na fotce byly jen její dvě kamarádky protože se panička přikrčila, aby mě vzala do náruče, za b) na fotce byly ženský všechny tři a za c) na ani jedné fotce nebyl ani jeden pes, protože nejsme šašci a rychle jsme všichni tři vzali roha :D

Procházkování už bylo dosti a nastal čas zúčastnit se i nějaké společenské akce. Pozvání na první jarní opékání buřtíků jsme nemohli odmítnout a neodolal tomu ani páníček, který celou tu dobu lenošil u babičky a dědy a lišku s námi nehledal. Říkala jsem si v duchu něco o tom, že bez práce nejsou koláče, ale raději jsem byla zticha, protože by mu pak nemuselo nic chutného „odpadnout od úst“.

No ale představte si to! Oni si všechny buřtíky snědli a nám psům nedali ani ždibíček!!! Dostala jsem sice pár kostiček tvrdého sýra, ale to není buřt! Rohlíkem mě tedy už dávno neopijou.To tedy nee! Takhle by to dál nešlo, zřejmě jsem někde zanedbala jejich výchovu a mám je v tomto směru špatně vycvičené…musím se nad tím zamyslet…kde se asi stala chyba???

Večer se nachýlil, tma se snesla na lesnaté kopce a údolí kolem řeky Svitavy a nastal čas se rozloučit a naposledy počůrat kde co. Bylo mi teskno u srdíčka, protože jsem opouštěla kamarády jak dvounohé, tak i čtyřnohé, ale vím, že se zase brzy uvidíme a zase si spolu zařádíme.  Byla jsem tak móóóc unavená z celého dlouhého víkendu, že jsem do pelíšku padla jako podťatá a nevzbudila by mne tu noc ani rána z brokovnice.

Druhý den v pondělí, už mě jen čekala cesta vlakem zpět do Prahy. Panička si ráno odskočila k paní doktorce přes zoubky, nechala si zkontrolovat všechny svoje klafáky a jelo se do Brna, stihnout rychlík a rozloučit se s páníčkem, který jel ještě na služební cestu kamsi do Znojma. Já se s paničkou usadila do ECéčka Vindobona a jak se vlak rozjel, tak jsem lehla a v Praze se mnou musela panička zatřást, abych nejela až do Hamburku. Byl to fyzicky i psychicky náročný prodloužený víkend, ale panečku řeknu Vám,…už se těším na dalšíJ!

Žádné komentáře
 
Díky za návštěvu! Budeme se těšit příště!